Popis: statické líčení
Usazená v obývacím pokoji, hledím z okna, jež se stalo na chvíli plátnem dědečka Mráze. Toto plátno mi právě dnes bylo portálem, skrze který jsem viděla tu pohádkovou zimu. Vločky tančily a sníh ze včerejšího dne těžce usínal. Když město spí, kouzelní tvorové se dávají do práce, aby opět ráno mohli potěšit lidi svými výtvory.
Z parapetů každého okna, na nichž leží bílé peřiny, vzlétají víly ke spodní straně střech a vytváří ozdoby vypadající jako průhledné nože, Pan Zimní vánek poté hraje na tyto rampouchy své písně a děti je za okny poslouchají jako ukolébavku na dobrou noc. Vše je venku bílé, celé město a stromy jsou posypány sladkým cukrem. Sněhuláci z Marshmallownů, jež byli postavěni skřítky, jsou cítit na míle daleko. A tak se ptám, zda se zde někde neschovává náhodou Cukrová princezna z Louskáčku nebo třeba Klárka, která by zimou měla červená líčka jako jablíčka. Na některých místech cesty je led lesklý jako zrcadlo, z dálky působí jako propadlinové studánky. Čepičky lamp jsou přikryté pokrývkami, které se v lomu světla krásně třpytí. Každá vločka vlastnoručně vyrobena nějakým elfem, připodobňuje malý střípek, který lehce bodá při styku s pokožkou. Každý detail ve mně vzbuzuje ledově hřejivý pocit, jenž mě vnitřně objímá a zároveň jemně píchá přesně jako ty vločky.
Estetika je prioritou zimy. Je pro ni důležité, aby působila příjemně na pohled a na poslech skrze své melodie. Zima je tak precizní a důmyslná. Když sečtu veškeré drobnosti, všechny ty dekorace, které naše prostředí zdobí, docházím k závěru, že zima je neustále aktivním pracovníkem na svém vzhledu.