Byla to pravděpodobně šestá nebo sedmá třída, když jsem rozmazlená z jednoduchých písniček ze souhry přišla do dechovky. Po prvotním šoku jsem se usadila a byly mi přiděleny noty prvního hlasu. Tak jsem se nadechla a spustila. Po pár měsících jsem si už myslela, že by mě nic nemělo překvapit kromě dalších nových not. To jsem se však zmýlila. Mnohem víc mě udivila slovní zásoba a vyjadřování pana Tyrnera než několik popsaných stran not. A díky těmto vtipným chvilkám se místo dříve úmorných dvou hodin dechovky staly hezky strávené páteční večery. Takže, zde jsou ty důvody, proč chodit do dechovky.
Na dechovce se totiž naučíte nejen hrát společně s dalšími hudebníky, ale také například slušné nadávky jako jsou “spadla madla z umyvadla!” nebo “rajbovali koze vocas!”. Naučíte se roztomilé výhružky typu: “nech toho nebo dostaneš přes ústa v rytmu valčíku”, “půjdeme do mezidveří, jo? – tam ti nápadně zčervenjí tváře” nebo “ještě jednou a jdeš do rezervace!”. Naučíte se různá oslovení: “vy loupežníci jedni!”, “ty pardále jeden” nebo “ty povstalče tam vzadu!” – to bylo na bubeníka, kdyby jste se ptali. A kdyby jste náhadou přetáhli notu a zapomněli na pomlku čeká vás věta typu “Ráďo, já přesčasy neproplácím!”. Naopak kdyby jste zaspali a zapomněli hrát očekávejte toto: “ztuhnul jak veka – třetí den po koupi”, “bubeník OPĚT nezvěstný!”, “bubeník nám ZASE vyhořel jak papírovej čert!” nebo “vy bubenící tam vzadu jste nám zvadli jak kvítí na zahrádce!” – celkově bubeníci si už také toho hodně zažili, že? A kdybyste náhodou zapomněli jak hrát, nebojte, tam vám to připomenou – “to musíte foukat, ale jen tak, aby vás nebolelo břicho – takže hlavně ne jako na toaletě!”. A jinak, jestli se bojíte jak váš nástroj zní, zda to ladí a tak dále – nebojte, tam vám to velice květnatě vylíčí stylem: “ten zvuk – to je jak trápení zvířat!”, “ty horny zní jak čmeláci … skřížené s vrtulníky!”, “ten zvuk klarinetu, to co ty hraješ, to zní jak nářek – vyloženě žal!”, “co to je člověče? Jdeš jak na minaret!”, “to má být sólo, ne kiks paráda!”, “to musíš hrát jak balzám!”, “horny, tam to přece musíte vařit!” nebo “já chci jazyk jak meč – já chci TaDaTaTa, ne jak knedlík – žádná štamprlata!”. Na co bych vás chtěla rozhodně upozornit, pak to bude kecání při dechovce – to vám tedy neradím. V takovou chvíli lítají ve vzduchu hlášky typu: “hej ticho tam vzadu, nebo dám vyklidit soudní síň!” – to byla další narážka na bubeníky mimochodem – nebo třeba “ale notak chlapi, vy jste horší než ženský!” nebo “nech toho blemcání – jseš jak průtokovej ohřívač!”. Také bych vám radila neustále se dívat na pana Tyrnera, jinak uslyšíte: “když mám ruku nahoře, musíš dávat pozor – to máš jako mít policajty na křižovatce – tam taky prostě musíš dávat pozor!”. A kdyby náhodou jste se jen zahleděli např. pod pult, čeká vás toto: “co tam hledáš pod tím pultem – včerejší den? … jo, tak ten už byl!”.
Upřímně – jak jinak – po těch všech strávených letech v dechovce, po tom, co jsem tam potkala mnoho úžasných lidí, po tom, co jsme si odehráli obrovskou sumu uchvatných skladeb si už ani nedokážu představit jinak strávené páteční večery než v dechovce. A tak chci poděkovat nejen panu Tyrnerovi, ale i všem ostatním, včetně učitelů, kteří měli se mnou trpělivost a také vrstevníkům, kteří mi zpříjemnili a doufám, že ještě zpříjemní čas strávený zde – v ZUŠ.