Zoufalec je člověk postrádající jakoukoliv naději. Zoufalec může být člověk, který se nenávidí. Zoufalec je člověk, který už nemá pochopení sám k sobě a nezná soucitu sám se sebou. Má otázka tedy zní: jak tedy zoufalství se projevuje v komunikaci s lidmi? A jak k nim přistupovat?
Když se řekne: „nemá hranice,“ lidé mají obvykle na mysli někoho, kdo nedokáže říct ne. Mají na mysli člověka, který se nedokáže postavit sám za sebe a vše toleruje, ale zoufalci jsou opačnými případy. – Teda, ne tak docela. Chci říct to, že i když nemají hranice, tak je nemají v tom smyslu, kdy by oni sami uznali, že PŘEKROČILI nějakou hranici. Nedokážou odhadnout, kdy moc je moc a kdy je situace už vyhrocená přes tu pomyslnou čáru. Ale proč tomu tak je? – Možná protože oni sami k sobě neuznávají žádnou hranici. Mučí se a nazývají to sebedisciplínou. Nadávají nahlas na sebe a přesvědčují se, že je to přirozené. Když dokážou nahlas o sobě mluvit jakožto o krávě, o dementovi, o kreténovi, o p*če atd. – nemůžeme se pak divit, že to dokážou říct ostatním. Když sami sebe každý den kritizují, nemůžeme se divit, že dokážou podobně urazit ostatní. Šikanují a nenávidí sami sebe, tak samozřejmě dokážou šikanovat a nenávidět i ostatní.
A protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, dokážou svými slovy VELMI ublížit. To, že nemají kvalitní život, by je nemělo omlouvat, ale možná bychom i těmto „zoufalcům“ měli připomenout, že jsou stále lidmi – zejména pak, když si oni sami uvědomují svůj problém a žádají o pomoc. Místo toho, abychom je nazývali psychopaty a posílali k psychologům (popř. k psychiatrům), měli bychom jim připomenout, že: „úspěch sice není definitivní, ale neúspěch není rozhodně osudný. A že na prvním místě je odvaha a odhodlání,“ (to řekl Winston Churchill). Měli bychom jim dále připomenout, že je to pouze určitá doba, která přejde. Měli bychom jim připomenout, že „aby viděli duhu, musí nejprve přečkat bouři,“ (citát z knihy Hvězdy nám nepřály).
Zoufalci nejsou totiž srabi, nejsou zbabělci. Jsou jedni z mála, kteří nepoužívají náplasti na svoje nezahojené rány a čelí bolesti se vším všudy. Měli bychom jim odpustit jejich slova a říct jim, aby si odpustili také. Měli bychom jim dát šanci, protože nám to třeba jednou vrátí a oni pomůžou zase nám.