Sedíc v zatemněném obývacím pokoji se dívám z malého okna starého zanedbaného, venkovského baráku. Suchá zamrzlá pochmurná pole a dům odkud se dívám jakoby svým vzhledem mluvila o tom mém.
Je mi 96 let, mám vrásky hluboké jako propadliny, že se tam usazuje prach a musím jej každý týden vysávat. Po mém těle se vinou zelené žíly jako popínavý břečťan na mém bílém baráku. Celé mé tělo je svěšené dolů jako by konstanta gravitačního zrychlení nebyla 9,81, ale spíše tak 1000 m/s^2. Mám povislá prsa jako zvony, mé půlky hýždí netvoří již dva míče, ale dva plátky palačinek a mé břicho jakoby se vylévalo z tělo – je to stále kynoucí těsto, u kterého nemůže říct “hrnečku stop”. Jako barabizna, ve které živořím, nemám do bělava jen pleť, ale též vlasy, řasy, chlupy a vlastně celé tělo, jen zuby a oči ne. Zuby už totiž vůbec nemám, používám nasazovací zuby vždy oslizlé od roztoku, který je čistí. A mé oči vlivem délkou a únavou života zrudly. To, co se na mých očích nezměnilo jsou duhovky a zorničky, u nichž, pokud nejsou nasvícené, nerozeznáte hranici jejich přechodu. Standardně vypadají jako dvě vesmírné černé díry, které svou silou vcucávají vše kolem nich – to však mé oči nedokážou. Spíše je to jakoby jste se dívali shora do obsahu hluboké svírající studny, na jejíž konci je má duše. Má duše je totiž ten jediný prvek, který stárnutí ještě nezastihl a mé duhovky a zorničky jsou jen mluvícím prostředkem a proto též vytrvávají v otázce času. A tak vzpomínám. Vzpomínám na své mladé tělo – tělo bez propadlin, bez popínavého břečťanu, bez vlivu tíhy gravitace.
Celé ty nikdy nekončící dny tu tak poklidně sedím na šupinatém křesle a přemýšlím. Myslím zrovna nad tím, že staří lidé musí přemýšlet nad svým mládím. Mladí lidé přemýšlí nad blyštivou budoucností zahrnující drahá auta, krásné a půvabné ženy, svalnaté “macho” muže, hromadu nadbytečného množství bankovek rovné jako vylisované rostliny do herbáře … a to vše, aby měli motivaci žít. A my, staří lidé, zase přemýšlíme nad mládím, abychom vytrvali do posledních dnů těžce ale monotónně prožitých v tom stejném křesle, nesoucí právě tu obrovskou tíhu dlouhého života.